Je mi 18 let a mezi mé zájmi patří: Ciklistika,F1,Počítače,Letadla, politika, psicholigie ( ne odborně, ale jako spíš celek ).
Mam rád zvířata a lidičky keří mě nezradili a vůbec všechny kamarády. Nejpřednější věc v životě je láska, kdo nemé peníze je chudý, kdo nemá lásku je nejchudší na světě.
Povahou jsem Optimista, který ač to nejde dohromady má v sobě taky realizmus, kdo mě nepoznal osobně tak si nemůže dělat obrázek kdo jsem, pač na to nevipadám jsem dost velkej kliďas a pohodář.
Jinak vše ostatní se tu bude zobrazovat dále
Studuji obor PODNIKÁNÍ v Praze na Proseku
Vojtecky@seznam.cz
 

Záhlaví stránek

 
 

Hra stínů

Když se dívám do svého vlastního stínu, co vidím?

Pokládám si tu otázku již mnoho večerů, kdy se pod svitem města dívám na obrys, který se mi táhne po zemi.

 

Odpovídám si zvláštně, nikdy ne přímo, jen, obloukem, aby pravda bolela méně, ale pravdu stejně nikdy neřeknu celou… Nikdy nebudu upřímnej ani sám k sobě. Jaká to ironie.

 

Nesnáším, když mi někdy někdo řekne větu, která ode mě očekává kladnou odpověď a navíc, po té ještě další upřímné odpovědi. Vždyť ani sám nevím, co je pravda, co můj výmysl.

 

Zamyslela se někdy dívka nad tím, co by její partner mohl odpovědět na otázku, jestli se mu líbí?

 

Zamyslel se někdy kluk nad tím, co by jeho partnerka mohla odpovědět na otázku, jestli ji připadá jako skvělí?

 

Jaké jsou hranice lidské empatie? Jak někdo může říci větu: Vím jak ti je. Nebo: Vím, jak se cítíš? Jak může někdo vědět, jak se cítí někdo jiný?

 

Přestaň říkat, bude líp… Protože já to vím, kdybych nevěděl, neměl bych ani důvod žít.

 

Do mého stínu se každou chvíli přimotá stín někoho jiného, někdy jen projde, bez jakéhokoliv povšimnutí, jindy, se stín zakymácí, zpomalí, nebo zrychlí…

 

Přemýšlel jsem nad tím, čím to asi může být, a přišel jsem jen k jednomu vysvětlení. Stíny spolu hrají hru, stíny prozrazují, jak vnímaví, či výjimeční, vůči svému okolí jsme.

 

Ptalo se mě dítě, čím jsem si přál být, až budu velký… Jakou odpověď mu mám říct? Jako každý jsem měl v dětství mnoho snů a představ. Kde jsou?

 

Kde jsou ty sny, pro které jsem každý večer usínal? Kde jsou ty představy, které jsem s otevřenýma očima vnímal, když jsem ve škole nedával pozor?

 

Dnes už vidím vše jinak… Barvy, které svět a život má… A nikdy nebude hůř, nežli nejhůř a líp, nežli bude skvěle.

 

Děkuji za každý večer, kdy měsíc mi svítí na cestu a bdí nad mými sny, děkuji za každý okamžik ve světě, kde vládnu já, kde síla má, znamená to, co chci…

 

Svět, kde spontánnost je jediný zákon, který se uznává a význam slova „ nejde '' nebo     „ nelze " dostává noví rozměr, rozměr, který nic neznamená… Kde tyto slova neexistují.

 

Ale nejvíce děkuji za úsměv dívky, pro kterou mám důvod k úsměvu, je to jediný okamžik, kdy vím, že tohle všechno má smysl.

 

Láska je jako voda, co protéká mi v dlani, když ji pevně sevřu, vytlačím ji, když povolím, proteče….

 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one