Je mi 18 let a mezi mé zájmi patří: Ciklistika,F1,Počítače,Letadla, politika, psicholigie ( ne odborně, ale jako spíš celek ).
Mam rád zvířata a lidičky keří mě nezradili a vůbec všechny kamarády. Nejpřednější věc v životě je láska, kdo nemé peníze je chudý, kdo nemá lásku je nejchudší na světě.
Povahou jsem Optimista, který ač to nejde dohromady má v sobě taky realizmus, kdo mě nepoznal osobně tak si nemůže dělat obrázek kdo jsem, pač na to nevipadám jsem dost velkej kliďas a pohodář.
Jinak vše ostatní se tu bude zobrazovat dále
Studuji obor PODNIKÁNÍ v Praze na Proseku
Vojtecky@seznam.cz
 

Záhlaví stránek

 
 

Rozprava se smrtí

ROZPRAVA SE SMRTÍ

 

 

Prší a já sedím na lavici, po čele mi stékají kapky,

je chladno a v dáli se ke mě blíží postava zahalena v kápi.

 

Byl jsem pozdraven jako starý známí, přesto s decentním odstupem, jako bych byl světa znalí a výrazně starší.

 

Ten okamžik jsem vzhlédl a pod kápí viděl samu smrt, stojící pevně, přesto ne příliš odhodlaně se semnou dát do řeči.

 

Nikdo by v té chvíli neodpověděl, nikdo, kdo by měl je trošku rozumu, stejně tak já, zůstal mlčet.

 

Víme jak vypadá smrt... víme?? Co vlastně víme? My, lidé, svévolně nazývaný pány této planety, jenž nám dala život a my ji ho bereme.

 

Jak vypadá smrt? Jak vypadá život? Ten kdo viděl smrt z blízka, ten kdo s ní hovořil, už se nikdy nevrátil, aby vyprávěl.

 

Proč? Smím-li položit tuto směšnou otázku, proč vidíme život, ale smrt až jako poslední?

 

Vždy jsem si přál, i teď si přeji, aby poslední můj pohled na tomto světě patřil ženě, k níž cítím pravou lásku.

 

Takto to nepůjde... Nechci svůj poslední pohled věnovat někomu, kdo semnou chodí od začátku, kdo je mi stále v patách a sleduje mě, jenž ale mě, zůstává skryt v kápi a mlze dne.

 

Vím, já vím že je tady. I teď... Sedí, nebo stojí, vedle mě a tiše se směje, směje se nad mým plácáním se ve vodách života, ví, že jednou stejně přijde čas, kdy poleví, ví, že jednou přijde můj čas.

 

Jaká je čára mezi životem a smrtí? Je ten, jehož srdce se zastavilo mrtví? Je ten, jehož tvář zbledla, bezdechý?

 

Podle mě ne... Podle mě lze zemřít, jen pokud okolí zapomene. Zemřít může tělo, jako stroj se porouchá a nefunguje, ale duše...

 

Ach... duše... duše má, tvá... Naše duše žije dále. V srdcích těch, jenž jsme znali. Přátel, ale i nepřátel. Je to už kouzlo člověka, uchovávat v srdci i nepřátele.

 

Je ale smrt tak krásná? Je tak nádherná, že nestojí za nikoho, nic, na světě, aby jsem chtěli se vrátit? Nechci ji poznat... ale vím že budu muset. Možná ještě dnes, možná zítra, možná za několik desítek let, ale jednou se mi ukáže...

 

Již jsem řekl jak zvítězit nad smrtí, již jsem dal návod jak obelstít její propast, ale má na to každý sílu a nárok?

 

Proč nemají všichni šance stejné? Proč je svět dělen na smrt obelstící a smrt oddané?

 

Nech mě být... nestojím o tvou pomoc, nestojím o ni teď... Nyní jsem šťastný, nech mě jít!

 

Já vím, jednou přilezu, připlazím se o odprošení, aby jsi mě vzala pod svou kápi, ale ne dnes. Pamatuj, nechci tě poznat, ne, dokud mám pro koho dýchat.

 

Je život jen zábavná hra v tvém světě? To je dobře, protože já se bavím, zatím mě baví, ne jen jako aktivita, ale i jako zábavný to nástroj. Usmívám se a plním úkoly a přelézám překážky s nadšením.

 

Není v moci tvé mě zastavit, není v moci tvé mě soudit...

 

Kdo jsem však mi lidé, že si hrajeme na pána smrti jiných tvorů? Jsme snad loutky tvého světa? Nechci být tvou loutkou...

 

Já chci hrát tvou hru, ale s vlastními pravidly, s pravidly, kde pravidlo je pouze jedno

 

Žádná pravidla

 

 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one